Quo vadis, Terra?

Rafie na hodinách Země
sune se vpřed
a svět
v bahně se topí, oči zalepené
opředen kouzlem virtuální sítě
touha mít víc bezmocně chrochtá v žitě
sny o kráse nám šlape skutečnost
jak děvka ulici.

Zeptej se jí, té lehké - těžkonohé
znavené chůzí po kamenech doby
- Hekaté na rozcestí -
kde je konec světa,
kde je konec tohoto světa,
jenž nezná slitování
s poutníky na cestách hvězdným prachem posetých
s básníky okamžiku i věčnosti
s hrdiny každodenních bojů
o přežití duše
s dětmi, jež chodí za školu všednosti
se všemi, kterým nestačí
panem et circenses
s něžnými studánkami snícími
vedle páchnoucích skládek v lese marnosti
s modrými květy orchidejí pod pásy buldozerů
rýžujících zlato pro větší slávu Kšeftu
s bohy svrženými z Olympu naděje -
co přijde pak, až čas se naplní
jak pohár bolehlavem -
Potopa? Oheň nicoty? Otázka proč a jak?

A pak
umírající planeta zakřičí spálenými ústy
slunce s krvavou slzou
sklopí oči studem
před obrazem, jejž stvořil
surrealistický bůh,
který se neslitoval
nad člověkem ani sám nad sebou
a navždy odešel od svého díla
zničen
jeho nedokonalostí
a hrůzou