Dědeček

Sedí v křesle šedivý pán,
čas vzpomínek mu byl dán.
Říkají mu: Dědečku, povídej...
Dědečku, jen si s námi hrej.

Dědeček má v obličeji vrásky,
jsou jeho životními obrázky.
I přes těžký život se usmívá,
šťastně se na svá vnoučata dívá.

Vypráví své vzpomínky na mládí,
jeho milý hlas každého pohladí.
Sedí a šediny se třesou ve větru,
oblečen do starého, vetchého svetru.

Ukazuje nám med, co pro nás vyrobil,
ptáčkům do budky chléb nadrobil.
Rukama těžce v životě pracoval,
svou lásku každému daroval.

Stmívá se a dědeček jde pomalu spát,
zítra si s námi bude opět hrát.
Čekáme ráno až přijede a usměje se zas,
vždyť nastává po roce vánoční čas.

A hle, dědeček nepřichází, usnul nám navěky,
už nezbyl čas na nějaké vděky.
Křeslo prázdné, jen se svetrem a zbytkem šedin,
vcházíme pomalu do oblasti vzpomínkových úžin.

Dědeček žije v našich vzpomínkách dál,
pamatujeme na to, co nám kdysi povídal.
Usmívá se v našem duchu a nás to hřeje,
jeho hlas nám pořád písničky potichu pěje...