Myšlenky...co jen víc

Tanec tělo na tělo
- nic, co by mi scházelo.
Praštím se čímsi přes čelo,
aby se mi líp myslelo...
koukat, co kolem letělo
proč co zrovna kde zmizelo,
to se mi nikdy nechtělo,
po tom netoužilo mé tělo.

Ani má duše toho hodna není,
když v úvahu vezmu její založení,
je založena jen pro dlouhé snění,
však není vhodná pro přemýšlení.

Chybou všeho je realita -

ta věc, co mi denně spánek kazí
jak malí, drobní a neúčinní vrazi,
co si skrz ni ke mně cestu razí,
a chodby si tvoří jak brouci dřevokazi.
Je to jak když do nohy hřebík vrazí
pak zůstanete sami za železnou hrází.

A kde je teď konec realitě?
Pomůže člověku v prázdném bytě?
Nebo snad sebevrahům napne sítě,
když chceš skočit, copak zachytí tě?

Vždyť dá se žít i bez té slečny,
které všechno zdá se přebytečný.
A člověk, jako koráb vlečný,
si klekne k nohám této slečny
či vede souboj nekonečný...
a nebo skončí tam jako my.

Kdesi v svojí vlastní dáli,
na místě, kde být si přáli,
kde se reality vzdali,
neboť život žít si přáli.
Tam, kde slzy osušili,
tam, kde smíš být každou chvíli.