Rytíři

Jsi větrem jenž svléká úpatí hor,
tak jako strachy mé odvál jsi v dáli, tou písní libou.
I temný řeky proud slýchá Tvůj chór.
vždyť ten, kdo nedýchá, leklou je rybou.

Věřím, že v náruči držel jsi mnohé,
a mračna jsi proháněl na bílém oři.
Však věty zůstanou napořád strohé,
když vánek mi do vlasů prsty své noří.

Ač prudký jsi vichr, tak svěží, tak čistý,
neměl bys občas zpomalit místy ?
Nabýt té jistoty, že máš svůj směr,
že ses nezabředl do vlastních her ?

Neměl bys - řeky již písně Tvé znají,
a hlubinám při nich, tají se dech.
Vědí, že větry, dobrý směr mají,
a tak se nebojí, že vrazí v plech.

Udatný ochránce je těžko k vidění,
neb jeho podstata s okolím splývá.
Marné je ptaní se, marné je slídění,
jen řece po nocích tichounce zpívá.

Zazpívá píseň o cestách v dáli,
o bojích s temnotou, co světlo skrývá.
Však naše zraky pro sebe plály,
a tak mi zbyla vzpomínka živá.

Vzpomínka která mou hladinu čeří,
ač se to nestalo snad tisíc let.
Ruce má hladké jak ptačí peří,
a vzpětí rozláme skály i led.

Když mísí se s vodou element vzduchu,
a z doteků letmých, milostný akt,
těžko se ubránit stenům a vzruchu,
kéž by tak mohl čas zůstat stát.