DÍVKA KRÁSNÉ DUŠE

Dlouho necítil jsem,
tu obrovskou snahu žít.
Je to dávno co podlehl jsem
a přestal i snít.

Všechno zdálo se tak jednotvárné,
bezduché,prázdné a němé.
Myslel jsem,že mě nikdo z toho už nevytáhne
a k sobě do srdce si vezme.

Byl jsem v rozsedlině depresivních hmot,
hluboko pod povrchem,ctižádosti a snahy žít.
Byl jsem daleko,stačil už jen krok
a věnce v čerstvé hlíně mohly být.

Nebyla pomocná ruka,
já sám neměl jsem snahu se chytit.
Jen žal,bolest,lítost nad sebou a muka,
začali mě lámat a mít.

Byla to jen otázka času,
kdy padne poslední dech a zlomek sil.
Byla to jen otázka času,
a teď,kde bych byl.

Jenže našlo se srdce veliké,
které vzalo mě pod svá křídla.
Dívka krásné duše,oči divoké,
a tvrdila že tohle také zná.

Že člověk sám,
je jen půl a cítí se ztracen.
Že k ní,přidat se mám
a do světa mezi šťastné,budu vrácen.