Úděl černé

Odmítl ženu noci
odmítl její
havraní vlasy
a černou duši,
která se neprovinila,
to jenom tma sloužila
jejímu černému nitru
. . .
měla pro něj službičku
žádala o světlé stránky dnů,
které jenom on
mohl vytrhnout
z knížek, které byly
horkými novinkami
na obzorech pánů sluncí
na obzorech teplých krajů
. . .
chtěla poznat jejich
obsah a ukojit hlad očima,
chtěla aby i ji ozářila
moudrost, která se před ní
skrývala v černé citadele
na konci slepé ulice,
v blízkosti lidí, ale mnoho
tisíc mil od nočního tvorstva
. . .
svolil, a šplhal po
pyramidě z horkých
kvádrů, sálalo z nich teplo
a on si spálil chodidla
a kůži za krkem,
která praskala, jak se přibližoval
k ctihodným pánům sluncí
. . .
věděli, proč k nim má cestu
a stránky mu vydali,
chtěli vyhovět přání
ženy noci, která se
jimi dopálila
. . .
nechtěli být zlí,
ale bylo jasné,
. . .
jako slunce,
vycházející na obloze
v den smuteční noci,
. . .
že světlé stránky života
mohou prožívat
pouze lidé, kteří
nejsou stiženi tmou
uvnitř srdce, tlukoucího
do hřebů z rakví
přisluhovačů nokturna
. . .
a proto jí musela
postačit moudrost,
která by byla ve slabě
světlých barvách,
kdyby ze sebe
sňala černý kabátec
s černými kapsami
nočních zastaveníček
. . .
to by ovšem zemřela
a její ochrana vůči světlu,
by byla neopodstatněná
. .
a každý život končí
v černé...
.
...i když ten její
v ní i začal