Nemocná mysl

Ve východu slunce já vidím noc temnou,
jak kdybych byl zaslepen tím krásným jasem,
však místo bílé hole jen ty jsi se mnou,
jen ty a tvá láska, jež pomine časem.

Někdo rád nad rostoucí květinou žasne,
rozplývá se tou vůní a něžným vzhledem,
já však klopím zrak, protože je mi jasné,
že zhyne hned jak zem se pokryje ledem.

Někdo v padajících listech vidí krásu,
já v nich však spatřuji jen známku zániku,
že vše jednou zničí krutá kosa času,
před jejíž mocným hněvem není úniku.