Epilog

V zahradě vzpomínek
každý zhaslý plamínek
svou památku věčnou má.

Od domu z marnosti
každý schůdek účasti
bolest tvoji překoná.

Pak zbyde jenom vzpomínka,
na mámu, či tatínka,
co k večeři tě nevolá.

Však s podvečerem
v příšeří
smutek vchází
do dveří
braň se jak se braň.

Teď zaplatíš tu krutou
daň,
byť jsi v tom nevině.

Sejdi schody toho domu,
nepodlehni smutku tomu.
slzu v oku zamáčkni.

Vždyť brzy ráno s úsvitem,
přijde zase nový den
a tvář tvoji projasní.....