Zbrázděná korýtka

Smáčet se nechávám protáhlou oblohou,
jak přes své skuliny zvolna prosakuje,
nechť déšť rozpustí jejich kaňky v túje,
ať vidím…na co všechno se zmohou…

Přicházejí v intervalech…jak horoucí sprcha,
jež pomalu šroubuje zavřené zátky,
sledují jedinečno…jak moc bývá krátký
a v mžiku samo vyprchá…

Tolik důležité…jemně uchopit do dlaní,
každičký moment přesívat ve svalech,
spojit mysl s jednotlivy…jak pustinu s laní,
velké se totiž skrývá v málech…

Uložit až na dna pod tepavý týl
a za pár dní, až zrak a vjem se rozostří,
to pak by stačilo…jen vysypat na ostří
a zmírnit ten příchod těžších chvil…

Zkrátit volný pád…to měl by každý,
rozevřít padák…ať je léto nebo zima,
pohlédnout do rytin, co v sobě dřímá
a bude tam tak schovávat navždy…

Nezahodit prožívané jak pouhá smítka
a nesoustředit se jen na věci hmotné,
vyčkávat…až pramen s myšlenkou se protne
a ovlaží ta vyschlá zbrázděná korýtka…