V horizontálním pohledu

V záblescích těch běžných postřehů,
když svět různě nás za úponky tahá,
snad všude, v poušti, vodě nebo sněhu,
život je jak klikatá horská dráha…

Nejdřív hluboko v zemi, mezi kořínky lávy
a jemným pískem podmořských lomů,
pak trochu výš, u počátků stromů,
až na povrch, kde se stín se stínem taví…

Jen stoupej, po růstech dužnatých stonků,
kde vítr do listů vyrývá žlábky
a dál, k okvětním plátkům růží a zvonků,
na místa, kam dopadají dešťové kapky…

V konečcích horních větví sekvoje,
lehce se odlepuj a chyť za ramena beránků,
jeden už spálen paprsky má na kahánku,
však druhý stejně jak ty se nevzdává bez boje…

Chvíli tak pluj klidným letem na měsíc,
kde jen Ti rotace černých děr zaclání,
vychutnávej jak kupy hvězd hladí Tvou líc,
než zas přijde to rychlé a rázné klesání…

Než znovu sklouzneš po plodech ovocných sadů
a sestoupíš až do podzemských výmolů,
taková je ta cesta, pořád jen nahoru a dolů…
…po příčkách stoupání a neustálých pádů…