Pocity

Slunce svítí skrze mraky
duše řvoucí v podzemí
nechci tam hned skončit taky
radši trpět nad zemí.

Slunce svítí na obloze jasné
naděje získává svou sílu
jak květina rozkvéta
tak získávám zpět svou víru.

Den za dnem vzrůstá ve své kráse
květina krásná na obloze jasné
čas však stále ubíhá, činí se hrůzné zkáze
avšak něco přetrvá, něco co je šťastné.

Úsměv nebo pláč, na pohled tak jasné
není všechno jak se zdá, had se blyští v trávě
člověk to však nepozná, myslí jak je krásně
raděj ivšak měl by psát, dál ty svoje básně.

V mysli není nikdy klid
jako není v srdci nikdy mír
osud je temný v srdci svém
a bůh neměl nikdy pravdu.

Jediné co přetrvá, jsou vpomínky šťastné
přátelství a láska nejsou navždy stálé
přátelství skončí a láska zhyne
zbyde po nich díra v srdci a v mysli obrazy.

Není snadné zapomenout
je však lehké skončit
není snadná volba když svět hyne
tak jak květina odkvétá.

Co se stalo budiž zváno minulostí
i přítomnost již za námi
však budoucnost teprv zdá se nám
a naděje umírá vždy poslední.