Vánoční balada

Kdo někdy
do očí
anděla se zahleděl
ten se dozvěděl
co křídla mu dává-
Naděje jen
Víra
a Láska-ta pravá

Zima krutá
nelítostná
Raněné křídlo
vláčí
a možná
zlomené má
srdce ptačí-
Racek co vyvrhla ho bouře
na špinavý břeh
Našlas ho uprostřed
louže
bez naděje

A nad ním
podivný
Strážce s tváří anděla
co uká¨zat se nechtěla
kdekomu na potkání
možná i on
nějakou tu ránu má
a skrytá přání

Do čela padá
stín dlouhé
světlé ofiny
nezdá se zcela nevinný
z knihy čte vodou
či slzami
rozmáčené řádky
kdo ví?
A kolem peří...

Nezdá se nevinný
však ani zcela padlý
snad si jen
neví rady
co se svým andělstvím udělá
kam svá křídla složit má
neviděná

Ty stojíš
ve vánici sněhu
v té zimě nelítostné
cítíš něhu
jako už dlouho ne
jsi jeho a on tvá je
naděje

Každý ti radí
prý
rackům se křídla nehojí
jsou to jen plané sny
ty ale neposloucháš
bolest a touhu
po létání
znáš

Do nastavených
dlaní tvých
bílé peří,černé peří,krev,sníh
Chvěje se
touhou,bolestí,strachem
má věřit člověku?
A ty -máš věřit lásce?
Co přinese?

Co vyléčí
křídla černobílá
zlomená?
Co duši anděla?
A tvoje srdce?...
žije,bije ještě
touží po citu přece?

Důvěra
slovíčko o pár písmenech
a ze rtů jen vzdech
unikne mu
když jeho jméno
tiše do tmy vyslovíš

Láska je svoboda
to už jsi pochopila
dát srdce celé
jsi se naučila
tak co víc
co víc říct...

Rackovi křídlo se
dobře zahojí
a každý
sám ten příběh dopoví
odlétne jednoho
krásného rána
nad řeku vznese se
tůstaneš sama

S malým rozdílem jen
neodnesl ti sen
ani naději
ač říká se-zázraky se nedějí
ty na ně odteď
věřit budeš navěky
Čekat ho
vždycky před Vánoci
u řeky...

Ať vzdálený či daleký
jednou se zpátky vrátí
poznáš ho po pírku
co ztratí
řekne ti nesměle
že jako anděl vypadáš
a kde že křídla máš
a zda se nechceš proletět...

Zasněně na řeku hledíš
zatímco sněží
tichý bílý a hebký
chápavý sníh
křik racků ztich

Sny teď po nebi víří
a ty svá křídla tajíš
a pohled
ne zcela nevinný
pod stínem ofiny
a možná
brzy
na racka se zmněníš

Křídla ti Láska dala
a Naděje
a Víra-ta pravá...