Leukémie

V holé nekonečně bělostné pustině,
panenka na loži v chrámu nemocnice,
ztracená v prachové lavině polštáře,
v jejích očích jen smutek a rezignace.

Lidská krev, ten nehynoucí posel žití,
snad nejdražší tekutina rudé barvy,
se zvrhla náhle na jed horší než hadí,
rmut sinalosti, nevolnosti a mdloby.

Proč maminka ji něžně na ruce hladí,
a tatínek slzu kradmo z oka utírá,
a je tu s perutěmi ta průzračná paní,
mlčky, z dálky, jež se tak vlídně usmívá.

Bolest, únava, strach a zlá nejistota,
proč někdo nemá rád tu malou bytost,
až moc veliké trápení a nesvoboda,
zkouška, co unese, je jen nesmyslná krutost.

Přece se čas naděje a lásky blíží,
zanedlouho jsou tu radostné Vánoce,
a pod štíhlým stromečkem splněná přání,
jenomže to hlavní tam asi nebude.

To přece není vůbec možno pochopit,
vždyť choroby přece se týkají až stáří,
proč malou dívku chce nemoc zahubit,
a proč jí život hned na začátku maří.

Nezbývá než jen věřit na zásah shůry,
naděje přec vždycky umírá poslední,
a kde vůbec nepomohou drahé léky,
jen vůle k žití má velkou šanci, že zvítězí.