Co bude dál?

Co bude dál?
Můžu tady jenom sedět jako do teď a brečet nad svoji nicotou.
Můžu si připomínat svoje vzpomínky, co si vymyslela moje pošahaná fantazie.
Můžu jenom doufat v něco co není, nebude.
Mužu čekat na naději, co už se nevrátí, co je pohřbená... ve mě.
Co bude dál?
Nic...
Není naděje na neskutečno.
Není naděje na víru...
Co bude dál?
Jenom oharky cigaret a prázdný flašky.
Jenom špína z oken a rozmočený papírový krabice na ulicích.
Jenom všednost.
Jenom růže v celofánu a záchodový mísy, a taky nová zranění.
Jenom věčnost, co je stejně neskutečná jako neskutečno a opravdová jako realita.
Jenom nadávky a večerní zprávy, modlitby a déšť.
Co bude dál?
Nekonečně dlouhý maraton, co trvá tak krátce.
Hudba a obrazy a knihy a smutek.
Pak příjde stáří... možná.
Nebude nic.
Co bude dál?
Můžu se otáčet v rytmu hovorů z ulice, nabo sbírat plechovky od koka koly.
Můžu dělat všechno...
Ale proč?
Co bude dál?
Žádné dál nepříjde...