Bezcitnost citů

Křičet bych chtěla až tváře by mi zrudly,
až by strachy pukla světla,
až by i lidé na ulici udiveně ztuhli
a hleděli by, odkud se zloba ta metla.

Hřměla bych a nadávala,
na všechnu hloupost světa.
Se všemi bych se pohádala,
špatná by byla každá jejich věta.

Křičet bych chtěla až semkla bych pěsti,
všechny lidi na dno potopit,
až by se začali dusit ve svém neštěstí,
ve sklenici slz, co nikdy nejde dopít.

Nadávala bych do všech dobytků země celé
a urážela při tom zvěř životu užitečnou,
na chvíli se necítila jako ve společenské cele,
kde žena muži nezdá se být dostatečnou.

Křičet bych chtěla až by všichni ohluchli,
aby již nemuseli poslouchat ten jekot šílený.
Hloupě by zírali a na zadek žuchli,
když do prázdných mozků řval jeden zdrcený.

Kopala bych do těch hloupých obličejů,
jenž tupě na tě hledí když chceš jim něco říct.
Na chvíli přestat se cítit jak řada žokejů,
jednou se o první místo nepříst.

Křičet bych chtěla až praskl by obraz madony,
kde z děťátkem je vystavena panna svatá,
aby i ona slyšela jaké že milovali démony,
když první vrstva úsměvů je sňatá.

Plakala bych a hořkost slz svých cítila,
na kolena padla a v nenávistné modlila se křeči.
Hloupost aby pykala za to, jak hřešila,
aby člověk skončil na katově meči.