Smrt

Ta, jenž plamen v dlaních tvých uhasí,
ta, jejíž pohled zamrazí.
Ta, které se za života bojíme,
ta, kterou v záhrobí ctíme.

Padlí anděl, co křídla daroval,
krásná dívka, kterou nikdo nemiloval.
V samotě klečící a do tmy křičící,
přesto však zpříma hledící.

Samota v srdci je dobře skryta,
svůj zoufalý pláč uvítá.
Kdysi jí stekla po tváři,
slza, co slunce rozzáří.

Proč se již nikdo nedoví,
neřekla to a ani nepoví.
Je to její poslední tajemství,
řešení nenajde vítězství.

Slza již zaschla, ona jde dál,
život s ní nejde, ten už to vzdal.
Je jako anděl, krutý a bezcitný,
Je jako ďábel, smutný a nicotný.

Ona sama ve tmě bloudí,
duším mrtvých cestu radí.
Tak krásná a tajemná,
nemůže být bez jména.

Její pravé jméno,
však lidem není známo.
Říkáme jí všelijak,
se vzhledem je to taky tak.

Temná krása očaruje,
pohled její uhranuje.
V černém plášti skryta,
vyráží do světa.

Velká černá křídla netopýří,
dlouhé špičáky jaké mají upíři.
Oči rudé, kočičí,
uši mnohem špičatější.

Šaty dlouhé,černé, bez ramínek,
nohy bosé, však nevadí nejšpičatější kamínek.
Nic již jí neublíží, ani v srdci dýka,
na krku křížek, studená ruka.

A jak jí vlastně říkáme?
Smrt, to je jméno mé.