...

Na počátku nicotné barvy tančily kolem nahých těl.
Vzrušení, kývajíc se na hraně,
prosilo o pomoc.

Rozesmátým klaunem zamotaným v pergamenu,
potichu kráčel jsem chodbami.
ale kam?! - sad do nirvány?

Šíleným úsměvem byl ověšen obličej.
Tak špatně zkřivený stářím.
Ve světlech,proměněn v obrys...

Nekonečný příběh
s panickou hrůzou,že nic nekonečné není,
z papírových stránek čumí.

Shoří a rozletí se v atomy prachu

nicotná tečka osudu Země-je Jednotlivec.
Šíleným narkomanem snů.

Zavři oči a spinkej,
můj milý človíčku.
zhasni nad sebou hnusnou modlu můůůůr,
lascivně svítící lampu.

padám životem stále níž,
jsem deštěm.
Bezbranně a povolně,vsákne mě půda.
Skončím na dně.