Zrazený...

Stál, v tváři mrtvý klid.

Ramena široká kryjí lesklé pláty.

"Do pěkné kaše jsi to vlít"

Říká mu osud, osud kterým je jatý.



Helmici blýskavou zatím v podpaží dříme,

u pasu jeho meč však se již těší,

zrakem nepřátelům jen mlčky kyne,

nepřátelům, které ten pohled děsí.



Štít zatím neškodně leží mu u nohou,

štít jenž nese jeho znak.

Jen andělé snad v tom boji mu pomohou,

nad hlavou však vznáší se temný mrak.



Je mnoho hrdinů, je mnoho pánu,

však jen jeden zůstal na valu stát.

Ti ostatní utekli, ti jsou již v pánu,

jen on nepřátelům chce smrt dát.



Hradby kamenné nemohou zastavit ten mocný nápor.

Nezůstal nikdo kdo by je bránil.

Tak pozdvihl rytíř ten do větru svůj zlatavý prapor.

Zůstal jen jeden aby nápor ten zranil.



Hle již se hrnou, nastala tmavá noc.

Ku nebi pozdvihl odhodlaný pohled.

"Dej bože mi sílu, dej bože mi moc"

On jediný odvahu měl držet tu dohled.



Již slyší je za zdí, ten hluk, ten řev.

Pomalu helmu obléká.

Je chladno, zima, však horkou má krev.

Již štít na paži navléká.



Skáčou teď z hradby, tak snadno zdolali val.

"Hle jeden troufalec nechce se vzdát"

Ani se nehnul, jen meč tasil. vánek noční vál.

"Proč by ses proboha těch zmetků měl bát"



Průzorem v hledí si vybral prvního z nich,

ach jak snadno meč prošel hrudí,

vždyť bůh je s ním, požehnání dal mu mnich,

zbraň jeho ho v ruce hřeje i studí.



Pozvedl štít, cítil ránu v paži,

svou čepel nechal podruhé dopadnout.

Hle další se už v pekle smaží,

marně se snažili rytíře smělého dopadnout.



Odvaha vlila mu do krve strašlivou sílu,

snad pomohl mu i z nebes spasitel.

Ten rytíř je pobíjel, měl jen meč a víru,

stal se z něj v tiché noci útočníků trapitel.



Jen funění, dech těžký, pod helmou žár.

Odhodil tedy ten kus kovu.

Spatřili jak na tváři úsměv klidný mu hrál,

on pobíjel je zas a znovu.



Krev kluzká, horká jejich do ruda barvila z kamene dlažbu,

za noci temné on statečně se bil.

Již nechtěli bojovat, vykročit k němu, vyhrát krvavou dražbu,

jen pro tuto chvíli svůj život žil.



Přec vrhli se zas k němu, bylo jich jako much,

sekera těžká dopadla, štít rozlétl se jen paže holá,

cítili útočníci šanci svou, v srdcích naděje ruch,

slyšeli jak na ně jejich pán z bezpečí, skryt volá.



"Zabijte, mrzačte, nešetřte, toho kdo postavil se s odvahou"

Však válečník odvážně bez štítu bojoval dál.

On jediný zůstal, on byl jejich můra, stal se jejich popravou,

a nocí tmavou, nad valem teplý vánek smrti vál.



Z těl padlích se staly kupy,

však rytíř již pozbývá sil.

A před ním se další soupeři kupí,

nastává čas posledních života chvil.



Čelo zbrotilo se chladným potem,

potem jenž v očích slaně pálí.

Jeho meč stal se neprůchodným plotem,

však zrak se již únavou kalí.



Pak vykročil kupředu, poslední toď krok,

kopí ostré odněkud z vrchu prošlo.

"Je vyhráno" raduje se z druhé lajny sok,

však meči pomsty neuhl, pozdě mu to došlo.



Přesto to kopí našlo svůj cíl,

hrdina do kolen slabostí padá,

již nevydržel vzdorovat dýl,

on zůstal tam sám, zabila ho vlastních pánů zrada.