bez dveří...
bez dveří...
se třemi knoflíky
na šněrovačce
když se ze zdání
pohla sklenice
plná chvění...
uchopila šípy
plamenem
a vytesala tělem
úsměv světci
v kvádru kamenném...
v přesýpacích hodinách
se rozhořel písek
pod lavinou
nahých vloček
se rozvodnila zeď
z cihel a malty
do delty
na hladině stropu
utvořila vír
ze kterého sklouzla
kapka dění...
nastavil čelo
a ona vrostla
prostě jen tak
bez zaklepání...
já vím že není
dlouhá
jejím trumfem
totiž je
že se šíří...
Komentáře (5)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
krásný slova i myšlenky..
týýýjo.. jako bys seděl tady přede mnou a já se ti dívala mlčky na čelo... raději vedle mě :-)
09.01.2011 21:24:00 | zelená víla
V pohovce dřímala
Se šněrovačkou
srostlá do sebe
Ve zdání sáhla pro hřeben
Pohnula sklenicí / jak hračkou
co naplněna chvěním cinkala…
Pak uchopila šípy ostře
plamenné
A vytesala tělem přiznání
že úsměv světce je jak pokání
co na hranici až ji dožene
Kam vmotají jí k pentagramu kostře…
A v přesýpacích hodinách
se písek rozhořel a plál
Pod lavinou všech vloček nahých
se rozvodnila zeď a rozvlnily prahy
Z cihel a malty deltu kdosi tkal
K hladině stropu vír si v tvořivosti sáh´…
až sklouzla kapka dění
na rty rudě skleněné
Nastavil čelo
A ona vrostla jako smělost
prostě jen tak, do noty laděné
bez zaklepání. Bez uzardění…
01.01.2011 02:27:00 | šuměnka