Sonet školní o červeném kvítí

Písemné práce žáčků svých měl bych nyní opravovat,
hromádka listů neúpravně na stole mém se kupí.
Nechci já vůbec nikoho mučit, natož popravovat,
dojem mylný budit, že jsou všichni učitelé supi.

Však běda, barvička červená mi opět stačí stěží,
chyb velkých, malých je jak máku, který v poli prokvétá.
Co naplat, do papírnictví zase kantor rychle běží,
fixy, tužky barevné shání od podzimku do léta.

Jak jen tyhle pecivály v hochy pilné proměnit?
Ta otázka nelehká v bezesné noci hryže, trápí.
Převaluješ se z boku na bok a pot tvé čelo skrápí.

Řešení však v nedohlednu, nenacházím nikde klid.
Tak zas k slovu pětky přijdou, prostředek ten zastaralý.
Raději bych jako květy sypal jenom slova chvály!