I večer svítí Slunce

I když už zapadá v sametová rohoží
a hvězdy už nemají kde jen se skrýt,
i přesto tvář neztrácí svůj denní svit
a barvy na spektra tak plně rozloží…

Čistě přivátý sníh na kamínky stříbřité
a čirou vodu na tisíc kombinací,
skrze ní prozáří ty odrazy rozpité
úsměvy všech existujících variací…

Spící poupátka na duhové kuličky
a duhu zas na odstín jejich polštářů,
některý nejprve zdá se tak maličký,
však voní tak jak stránky dávných herbářů…

Klasy ječmene na dukáty ze zlata
a červánky do střepů jemného rubínu,
tam, kde každá stopa v mžiku zavátá
roznáší černou do plápolajících stínů…

I když už odpočívá za ztichlou hlubinou
a měsíc nemůže najít nočních úchytů,
moře zůstává ve svém odlesku a třpytu
a líce se do těch všech zbarvení rozvinou…