Nostalgie

nostalgično
pookřejí i tváře chladnotekutinotělných vrahů
kapky slz tečou i s očí věčně kýchajících nosorožců
impotentních...
srdcové slečny a listoví muži
padající, bořící jejich obrazce
pláčou pláčou
jak bylo krásně
když žili v rukou jemných pánů s motýlky
motýlci zakleti na krcích těch nebožtíků sami povolí
vyfukující se matrace, zastaví proces, který ji zabíjí
a naposledy zapláče, jak bylo, na moři, oceánu, na vlnách...
pak schována do tašky už mrtvá jest
těkající oči jeptišek
nevinných, tak nepochopitelně čistých
dřív
jo holt dřív
bylo jinak.