Věčnost – nářek upíra

Měsíc vychází, snad již po tisící, a hvězdy jasně zářící jej doprovází,
Já vydávám se opět na lov do chladné noci, hrdlo mé se svírá temnou žízní, mě již není pomoci,
Temnota tělo mé halí, všude je klid, jen pár krkavců na starých větvích příběhy vypráví, o tom, jak bláhová je lidský cit,

Jdu městem spícím, oči mé sledují, každičký stín prohlédnou a kořist, co před lovcem se skrývá, nepřehlédnou,
Jdu dále, skrz temnotu vidím, hlad nekonečný pohání mne, sám sobě se občas divím,
Proč jen vybral jsem si tento život, proč nechal jsem se oklamat, nyní mrtev v hrobě mohl bych klidně, v míru odpočívat,

Za tuto svou existenci proklínám se, věčně budu žíti, bez tepla, lásky a víry, nemrtvé je již navždy moje žití,
Mé srdce nebije již a krev se zastavila, žádná nadpozemská či jiná síla, by jej nerozbušila,
Stal jsem se temným stínem, jenž nocí putuje, a s každým novým rozbřeskem v temnotě hrobu svůj azyl hledaje,

A s každým tím novým západem slunce, jeden mladý život v mém náručí zhasne jak dohořelá svíce,
Kráčívám po ulicích již stovky let, za tu dobu viděl jsem mnoho žen, krásných, jak jarní květ,
Žádnou však za svou jsem nikdy pojmout nemohl, touhu po lásce, vždy můj hlad přemohl,

Každá z nich zaplatila krutou daň, když přiblížil jsem se, do náruče ji vzal a smrtící polibek vtiskl naň,
Nejprve mi to nevadilo, za zábavu jsem to považoval, jednou však zjistil jsem, že již navěky zůstanu sám,
Můj rod již nikdy nebude mít pokračování, jelikož žádná dívka nechce být hřbitovní černou paní,

I to bych snad časem mohl překonat, kdyby nenastal ten náhlý, osudový zvrat,
Procházel jsem před pár lety, nocí stejnou jako dnes, měsíc jasně svítil a v zahradách strachy neštěkl ani pes,
Když z temnoty do svitu měsíce vynořila se ta krásná víla, mé srdce tenkrát jediným úsměvem rozbušila,

Myslel jsem, že semnou v věčné temnotě bude ráda žít, za úplňku na hrobech milovat se, tančit a před rozbřeskem se v rakvi skrýt,
Prvním rokem šťastná byla, druhým rokem její bledá pleť se smutkem zakalila,
A třetím rokem s úsvitem jsem ztratil paní svou, stala se jen vzpomínkou ztracenou a časem zčernalou,

Doufal jsem, že čas tu ránu po ní vyléčí, avšak nestalo se, vrhnul mě do ještě větších depresí,
Krev mladých panen náhle ztrpkla jak odvar z pelyňku, a moje radost z života věčného, ta už nestojí ani za zmínku,
A proto dnešní noc bude má poslední v tomto temném světě, s prvním paprskem slunečním mé tělo se v prach rozletí,

A doufám, že tam někde v podsvětí budu moci mít svou milou zas v objetí…