Zrcadlo I.

Vidíš se ve mně
jak v odrazu na hladině.
A jsem to já, tvé střípky svědomí,
co prstíčky ti melodii potichoučku brnká -
do hlavy, co mě plná kdysi byla.
Jsem zrcadlo.
Malá mořská víla.
A vím, že se jednou
Led pod tebou znova prolomí.
A smát se budu zase já – ta nejmenší vlnka.
V moři.
Nevinně i vinně.

Cítím jak z tvých očí kouká strach.
Bojíš se mě! Máš se pro co bát!
Víš dobře, že si klidně
můžu zase něco přát.
Co to bude tentokrát?

Zrcadlím ti, ukazuju, tvoji špínu ulice.
Lžou ti! Všichni! Do jednoho!
Hlava točí se ti z toho...
Neumíš se držet, zkrátka,
Dál se koukej do zrcátka,
To ví vždycky nejvíce.

Nic pro tebe neznamenám.
Jsem jen odraz.
A nic víc.
Jen zkus, chlapče, beze mě dál
dýchat vzduch do černých plic.
Mezi prsty ztrácí se ti síla.
Jsem zrcadlo.
Svině, přesto milá.
Vždyť to znáš.

V čí duši je pravý kaz?
Spolu ztráceli jsme čas!
Evokovali tím v nás
Jenom zvrhlost. Další hřch.
Jiskry v očích, vážné tváře
požehnání od faráře-
-vládce ohňů Pekelných.
Co místo křížku na krku má
ze železa prak.
A já jsem zrcadlo.
Obrácené naopak.

Se svým stínem na mdlé stěně
Zůstaneš navždycky sám.
Přesto tím vším
-a to denně-
trpím stejně jenom já.
Zrcadlo.
Skrz tvoje stesky pod fousky.
Zrcadlo....
Rozmlácené na kousky.