Ulice, domy, schody a ty

Ty jdeš, tou ulicí
a po těch schodech.
Tady se jim říká židovské.
Schody,
co po nich chodí lidé,
a třeba kdysi šli tudy
i židé,
tak to těm oprýskaným
schodům zůstalo.
Ulicí jdeš
podél starých šedých domů,
na jednom z nich
je tichá bílá cedule
dokonale smytá deštěm,
vyfoukaná větrem,
jdeš ulicí bez názvu,
třebaže před dávnem
si nesla svoje jméno,
je ti to jedno.
Ulicí tou si jdeš
a po těch schodech,
prach s sebou berou
podrážky tvých bot,
kus omítky se otře
o tvůj rukáv
a ty tudy chodíš každý den.
Červené střechy
sklopily hlavy
a okna mají unavený vzhled,
lidé se ženou tam
a zase zpět,
nepočítají hodiny
ani minuty,
počítají vteřiny,
řítí se čas...
A ty jdeš, tou ulicí
a po těch schodech,
po židovských schodech,
proč právě po nich,
vždyť je ti to jedno.
Míjíš domy...
Domy jsou šedé a smutné,
tu a tam podpírané
lešením,
omítka si zapomněla
vzít výživnou masku
před spaním,
jdeš tudy,
zakopáváš den co den
na stejném místě,
ospale vrážíš
do popelnic snů.
Ty jdeš, tou ulicí,
ulicí beze jména,
kanálem prosvítá světlo dne
a ty tudy chodíš
každé ráno
a k těm schodům
je jen cesta blátivá.
Ulicí jdeš
podél starých domů,
kolem kostela,
sochy Panenky Marie
a po těch schodech,
tady se jim říká židovské,
jen tak si jdeš
prostranstvím náměstí
a všechno se zdá
stejné
jak dnes tak zítra,
každý den.