Postapokaliptická

Jak nesmírně je kruté probuzení,
když víte, že se tento svět opět mění,
cosi prý končí, cosi zas začíná,
jeden se zrodil, jiný na věky usíná,
temnota všude mimo zorné pole,
na chvíli nahoře, na věky dole,
v hlavě zní výkřiky i symfonie,
když někdo nezemře, když ještě žije.

V jediném mozku tisíce hlasů,
na posteli stovky vytrhaných vlasů,
oči krvavé, pod nimi kruhy,
a svět se točí v všech barvách duhy.
Sapíky za pasem, olověné náboje,
ve tlamě cigáro, vzezření kovboje,
a uvnitř chlapec co sobě se hnusí,
zhluboka dýchá, přesto se dusí.

Rok dva tisíce třicet devět jako kopí,
krví lidskou celou Zemi kropí,
a ten kdo přežil se v krvi topí,
v ruce zbraň, v ústech pálí konopí,
třetí světová válka dávno skončila,
však přesto se další krev prolila,
žízeň a hlad, za křivdy se mstít,
oběsit, zastřelit, hlavu stít?

Lidské maso, spestřením stravy,
zdalipak tento stav někdy se spraví?
Expanze Arabů, útoky Rusů,
na ulicích hromady trusu,
každý cizince na pohled zabije,
z lidí se staly proradné bestie.
Z východu přišla k nám polygamie,
a kdo se brání... stěží přežije.

Vlasy na polštáři,
nenávist ve tváři,
absence víry v sebe,
věčný strach jenž zebe,
nad hlavou zelené nebe,
nějaká injekce v krvi,
svět už se dávno zkazil,
přesto se pořád mrví.

Pochutnat si na lidské noze,
ve strachu krčit se v roze,
a bát se, děsit se spánku,
neb život vždy visí na kahánku.