MILOVÁNÍ DRAČÍ...

Nad vrcholky osamělého sosnového háje,

temnotou noci, jen slabý odlesk hvězd,

kruté ticho, jen cvrček na housle si hraje,

něco tmavého se vznáší, co snad démon jest.

Lačně krouží vzduchem, k zemi kloní zrak,

zrak jenž tmavou hnědí vládne,

ač černá noc, zem přikryl stínu mrak,

ta slepá noc, kdy odvaha všech slábne.

Křídla mocná, krutě hladí vzduch,

je slyšet proudu větru hlas,

toť bytost ta jenž v duši zanechává ruch,

toť bytost jenž byla tu a je tu zas.

Poslední je paní svého druhu,

ač silou a mocností vždy vládne,

je dobrá, má ve své duši duhu,

však bytí její chřadne, slábne.

Velké oči, ač dračí, lásky něhu dávaj,

něhu, pro kterou stojí za to žít,

zraky hnědé jenž plamenem žití sálaj,

však ona je poslední, není už kam jít.

Zas osaměl les, zas cvrček hudbu fidlá,

odlétl v dálku smutný, silný drak,

zas hladina nebes nevlní se, je klidná,

už v dálavě hledí posledního draka zrak.



X X X


Stál rozkročen, pevně, snad do země chtěl vrůst,

jen on sám, on a jeho ostrý meč,

zbraň ta jenž prožívala předlouhý toť půst,

pohled modrý, jasný však došla by všem řeč.

Zbroj leskla se jak padl na ní slunka svit,

pot horka řinul se mu v proudech z čela,

on ztratil cestu, byl poslední, neměl už kam jít,

přec každá žena by zrovna toho muže chtěla.

On válečník byl v zemi kde dlouho vládl mír,

je krutý osud, vždyť nic než boj neuměl,

v srdci vládl mu temný, boje vír,

on touhou svou po lásce však dávno oněměl.

Na rukou krev, krev a hnusný smrti pach,

snad každý by ho obloukem obešel,

z postavy té šel zkrátka a dobře strach,

v očích prázdno, snad jeho čas již nadešel.

Teď mlčky kráčí, již předlouhá toť pouť,

kde nalezne klidu rozervaná duše?

A srdce prázdné, jen vynést nad ním soud,

těžko věřit, že trefila ho Amorova kuše.

Hle již mizí v širých dálavách,

snad jeho divoký duch nalezne svůj cíl,

za ním zůstala vždy spoušť, jen mrtví na marách,

odešel pryč, od válek chtěl jen nabrat sil.


X X X


A dračice hledá, jen on je její dar,

a rytíř statečný ji v oblacích snad vidí,

však osud přeje těm dvěma jenom zmar,

že on člověk, ona drak, a oba se za druh stydí.

I přešly dny, měsíce, ba i roky,

jen smutně po sobě ti dva vzdychaj,

kam zanesou je křídla, kroky?

Proč spolu nejdou? Proč oba nelítaj?



X X X


„Ach lásko já měl v noci sen.

Teď v probuzení tupě zírám.

Draku můj, pojď sestup spěšně v zem.

Na lásku s tebou poslední síly sbírám.“


„Rytíři smělí i já lačně toužím,

však dech můj tvé tělo spálí,

i já se pro tebe dlouho soužím,

chci vynést tě do oblak, kde andělé si hrájí.“


„Já dračice své tělo v sázku dávám,

tak sestup sic vyskočí srdce z mojí hrudě,

vždyť touhou k tobě stejně sálám,

a oči vidí chvíli jasně, chvíli rudě.“


„Nehleď pane dlouho drakovy do očí,

není radno pro člověka s drakem jít,

stane se to, že svět se zatočí

a drak i člověk na věky přestanou už žít.“


„Nebojím se smrti má ohně paní,

nemá cenu bez tebe dál žít,

vždyť jen ty jsi mé žití, mé umírání,

na nic nečekej, sestup, chci si tě teď vzít.“


X X X


I sestoupil drak,

teď v obětí dvou chtivých těl.

Milování přikryl ohně mrak,

a osud mocný to tak chtěl.

Pak oheň zhasl, dýmem prostoupil už zrak.

Zadul vichr, z té bouře šel hrozný strach.

I zmizel člověk náhle i poslední toť drak.

Na okolní půdu sedl jen horký, šedý prach.