Labutí píseň

Jednoho rána krásného,
jedinečná podívaná se mi naskytla,
na hladině rybníka stříbrného,
bílá labuť náhle vyplula.
Jako veliký leknín něhou zářila
a také smutkem,
pod křídly, když lehce mávla,
rozvířila vzduch steskem.
A já slabě němou píseň slyšela,
i když labuť mlčela,
tak zpávala tělem svým,
o jednom životě zmařeným.
Tenkrát bylo ráno chladné,
ničím zvláštní, přišlo obyčejné,
sluneční paprsky se mohou prodíraly
a na labutím peří, se kapičky rosy třpytily.
Ten obraz se pomalu vzdaloval,
nebyla labuť, ani druh, který ji miloval
a v té chvíli se mé oči rozplakaly...
Duše sice nechtěla,
ale přesto poznala,
že křehká labuť ,,právě umírala''...