Někdy se ztrácím

Někdy se ztrácím…v dýmoví…v mlhách,
v lese…tomu jasnému světélku vstříc,
někdy tak váhám…a měním plíšky váh,
ale v sobě bloudím ze všeho nejvíc…

Někdy prší…a kapky kloužou po okapech,
hlasitě pleskají, to jak je vítr cuchá,
kdežto jindy…poušť se z vody dravě sápe
a vše uvězní do dlouhodobého sucha…

To občas převládá hurikán nebo vichřice,
ladně vším houpou a snad nic nešetří,
až zas náhlé ztišení zaklapne okenice
a zpoza rohu vykoukne bezvětří…

A zároveň taky šňůry plné krápníků
a mráz, co jim lehce dokresluje tvar,
to pak teplo vyrazí do svých průniků
a z rozpálených uhlíků vznese žár…

Během toho tma odhaluje svá kouzla
a rozsypává ten hvězdnatý vak,
když přijde paprsek a smaže vzniklá zla
a světlo potom všemu vytře zrak…

Někdy jen čekám, co okolnost mi chce dát
a doplna beru…všechno i nic, cennost i vrak,
někdy se takhle ztrácím…a vlastně pořád
a toulám se mezi sebou a ostatními…a naopak…