Jak luna dává sbohem zítřku

Volám Tě, Ty mě neslyšíš,
ztracená v čase a době
Kam utíkáš poraněná?
Doufáš, že světlo rozsvítíš
prázdnýma dlaněma sobě
vím, neklesneš na kolena

Vznešená klisna, hřívou třese
Kdy se Tě život na co ptal?
Vždy sklízelas, co rozséval,
prachu cest, tys nelekla se
a kroky proměnila v cval
a hrdě bojovala dál

Máš u sebe stále skývu chleba,
lámeš z ní poutníkům po cestách
a málokdy si bereš taky,
říkáš, že není Ti ničeho třeba
když v koutech mysli sedí strach,
jdeš zahánět zlý draky.

Ty nejsi sama, rozhlédni se
jak slunce v záři polední
mé dlaně jsou Tvým nablízku
a pokaždé když zachvěješ se,
já dech svůj dal bych poslední
jak luna dává sbohem zítřku.