Kamenná

Nic netěší mě, nic mě nedojímá,
jsem jiná, jiná, jiná – kamenná.
A tváře chladné mám (však nebývá mi zima),
od ptáků zadělaná tvrdá ramena,
přes den si mě málokdo jen všímá,
lidmi bývám jen tak míjena.

Na večer, když tma pozvolna padá,
vkrádá, vkrádá, vkrádá – se mi sen.
Že jen pro mne básník básně skládá,
že svou dlaní dotkne se mne jen
a ve světle se roztančí má záda,
hruď se začne zvedat s nádechem.

Mívala jsem kdysi svoji duši,
srdce co buší, buší, buší – měla jsem.
Kdo z kolemjdoucích dneska vlastně tuší,
co ukryto je pod tím nánosem.
Jsem z kamene, nejím a nepiju,
jsem totiž jiná, jiná, jiná – nežiju.