Porcelánové srdce

Když se budím brzy k ránu
se slzou na líci,
prudce mřu si oči
na posměch hvězdám,měsíci

Těžké údy z lůžka pozvednout-
jak přetěžký tento úděl zdá se,
však každý den, ikdyž se slzou v tváři,
odlepím své tělo vstříc Tvé kráse

I dnes má drahá s obtíží vstávám
po noci ve snách s Tebou prožitých,
proklet,další zářez v kalendář zápěstní,
dál neukojen, skomírám ve rtech Tvých

Jako ementál má duše je protkaná
Tvou lží a klamy,
jako jed chrestýši
tečou Ti hrubá slova z tlamy

V uších věčně zní mi věta,
co s citem vrby pravila si,
táhni na konec světa!

Budím se opět brzy k ránu
s krvavým šrámem na prsou,
proč nejde lásku rozbít?
proč není z porcelánu