Můj milý deníčku...

Neboj se, říkali mi.
Vyspíš se a pojedeš závody.
To jsou ale pořádný lamy!!!


První den

Dnes jsem se probudila
a nemohla se hnout.
(Jak dlouho jsem asi spala?)
Místo očí balvany
hledající bílý kout.

Kde to sakra jsem?
Nejspíše jsem včera pila.
Nemůžu si vzpomenout.
Na nic, jen jak jsem se kryla.

Najednou se někdo blíží.
Blíž a blíž a blíž.
Slza stéká po tváři.
Sklání se ke mně níž a … a … .

Pátý den

Pomalu se zvedám,
ale ne celá.
Místo nohy samopal.
Nejradši bych se zastřelila.

Musím čůrat do nočníku.
Na záchod bych nedošla.
To je pláče, to je vzteku.
A ta bezmoc...

Desátý den

Ach ta nemocniční strava!
Jsem najednou bez pěti kil
a strašně mě bolí hlava.
Co kdybych tu byla dýl?

V noci se probudím.
Strašně těžko se mi dýchá
Nevím, to se mi zdá a spím?
Ne, sestra mi injekci píchá.

.....

Dlouho to potrvá než mě pustí.
Už nikdy. Nikdy!
Mi do hlavy mamka hustí.
Neboj se mami. UŽ NIKDY!

Málokdo uvěří, jak se mi to stalo.
Lyžařský výcvik přeci.
Učitelé nevěřili, neznali mě – tolik lidí jim lhalo.
A já teď ležím v nemocnici.



Lékaři si mysleli, že mě doma mlátí.
Nedivím se.
Naštěstí ty modřiny se ztratí.
Ale co to ostatní?

(Nebudu říkat, co se mi všechno stalo.)

Ale prosím propána boha!!!
Když má někdo obličej jak bílou stěnu,
nohu jako stadion
a teplotu přes čtyřicet

snažně prosím, VĚŘTE MU!