Stín katedrál

Stín katedrál na mě dopadá,
těžkou hlavu mám,
růže pod schody uvadá,
ach jsem tady sám.

Sbírám růži uvadlou,
do klopy kabátu ji dám,
kráčím dál s hlavou svěšenou,
ach velký je ten chrám.

Kroky mé se sami vedou,
ruka sama na kliku sahá,
zlé mocnosti mne asi svedou,
ach, duše je mi drahá.

Co v příštím okamžiku má se stát?
Copak mne sem dovedlo?
Vždyť bych se ani nechtěl prát,
ach, kéž by to dobře dopadlo.

Ocitám se před oltářem,
na něm dívka chladná,
zavání to tu žalářem,
ach, dožiju se zítřejšího rána?

Dívám se na tu dívku,
oči má sněhem zaváté,
páchne to tu jako v chlívku,
ach, už je půl deváté.

Jako bez duše tu bloudím dál,
na krku mám husí kůži,
z obrazu na mě dívá se král,
ach, ztratil jsem uvadlou růži.

Najednou dívka vstává,
zvedá se a ke mně míří,
má představa smrtky mi mává,
ach, od jejích chodidel prach se víří.

Na svém krku cítím její ruce,
vidím, že ona není živá,
drží pevně a cloumá mi krkem prudce,
ach, vždyť jsem chtěl jen doušek piva...

(5.1.2011)