Ponor městem

Opět zas ponor do temné hlubiny,
když obloha zatáhla poklop průlezu,
a skrze špatně těsnící řešeto oblohy,
déšť kreslí v inkoustu kalužin černotu.

Pod hladinou nebe v pustině města,
v mantinelech betonu obrubníků,
starého vozu chatrná ulita šneka,
na cestě lesklé temnotou reflektorů.

S lidmi se toužím setkat znovu,
jenže vzdálenosti se stále prohlubují,
a také nedůvěrou ve zvířeném kalu,
v bahně nepochopení hrozí utonutí.

Chaoticky světélkující semafory,
děsí mě, jak hlubinných potvor chapadla,
nezmapované korálové zastávek útesy,
a velryby tramvají, co žerou batolata.

Musí se jet vždy tam, kam směřují šipky,
a bojím se vystoupit do prostředí venku,
v mém těle a kolem jsou rozdílné tlaky,
navíc nelze mi jak rybě vdechovat vodu.

Po marné cestě snad vynořím se domů,
když nemohu odhodit balast deziluzí,
v lahvích dochází radosti zásoba odéru,
a hrozí nemoc z dekomprese vyhoření.