Nekonečný příběh

Za tmavé noci vytí vlčí,

zrak k plamenům upíráš.

Od země chlad, tělo tvé se krčí,

však srdce bardovi otvíráš.


Mluví tiše, mluví z rozvahou,

příběh dávný vynáší teď z prachu.

Legenda o muži. o muži s odvahou.

"Teď pozorně slyš, ctěný brachu."


Bývala zem, království to meče,

je dávno tomu, snad jen zapomenutá pohádka.

Tam zle se žilo, tam jen krev teče,

tam nerozkvetla srdce lásky zahrádka.


Těžce se žilo, jen strach, pláč, bída,

pán té země hrůzný vládce.

I v pekle je blaze, tam kde oheň je, síra,

zde žilo se špatně a krátce.


Služebníci jeho temní, krutí,

zbraní ostrou pokoře učí.

Kdo nesklonil se pil napoj s rtutí,

za okamžik, tělo jeho mučí.


Tak to šlo roky, uběhla léta,

v tichých nářcích plakal lid.

Však pánovi bohatství vzkvétá,

po tváři jeho blaženost, klid.


Pak přišel "On", úsměv měl dětský,

u pasu houpal se meč.

Pohled jeho, tak klidný, vražedně lesklý.

Zbraň jeho byla i jeho řeč.


Marně mu vladař posílal naproti strážce,

"On" s ladností poslal je k pánu.

Vždy došlo ke krvavé srážce,

už čepelí tluče na hradní bránu.


Za jeho zády srotil se lid,

ti lidé jenž nechtěli se už dál krčit.

Náhle opustil tvář pána klid,

náhle nechtěl nikdo za něj již ručit.


Val padl, padl i pán,

teď nového krále tam mají.

Krále jemuž ten dar byl dán,

-dar, před kterým se lid zas ve strachu sklání.-


Snad žije se teď blaze, je to dost dávno,

od těch dob uteklo mnoho vody.

Však po tvojí duši něco děsivě sáhlo,

dobře víš, že ze škody vzniknou zas škody.


Bard zmlkl, ztichla i píseň,

ty mlčíš, co říct, sám utíkáš.

Oheň zhasl jde k tobě tíseň,

kdy zas do té země zavítáš?


Sýček se snaží uspat tě svým nočním zpěvem,

ty však máš teď v srdci vztek, vzdor.

Hněv s tebou cloume, cloume s tvým tělem,

dlaň svírá meč, -ČLOVĚK JE ZVLÁŠTNÍ TVOR-.