Socha

Studená jsi, neživá,
a celé věky přežíváš.
Očima svýma nevidíš,
a ruch světa neslyšíš.

Stojíš zde v celé své kráse,
a vysmíváš se naší lásce.
Stojíš zde již staletí,
a čas je tvoje prokletí.

Hladký kámen, časem se drolí,
a stín padá na tvou tvář.
Malé děti, teď se tě i bojí,
a přesto s hrdostí svou tu stojíš dál.

Lidé kolem díají se na tvou tvář,
však nevnímají času zář.
Viděla jsi naše rody,
a zakusila války plody.

Stojíš zde však vzpříma dál,
a nebojíš se hrdě stát.
Zachováš si svá tajemství,
a pohrdáš svým hájemstvím.

Tajemství své nezradíš,
a malířům svým poradíš.
Máš-li vůbec nějaké touhy,
odeznívají v čase hlouby.

Stojíš zde již dlouho,
a stát tu ještě budeš dál.
Budeš jistě města chloubou,
a osud jasný bych ti přál.