Zmatečná mysl...

R: Mysl má zmatená,
jak o kameny rozbíjející se vlny,
na střepy rozbitá,
barevná klubka bavlny.

Hlava snaží se vzpomenout,
matně tápajíc věčnou tmou,
to malé pouto toužíce zavrhnout,
v noční tmě obestřená samotou.

Oči zastřené pod rouškou,
hledí tam, kde je-není svět,
laděna jemnou duhou,
ve snaze spatřit dokonalý květ.

R: Mysl má zmatená,
jak o kameny rozbíjející se vlny,
na střepy rozbitá,
barevná klubka bavlny.

Rty beze slov, mlčící,
Tápají po slovech zlostných,
Jak malé dítko, plačící,
Vrácené do časů minulých.

Tělo bičováno vlnami času,
ladné křivky anděla,
tupě hledí na tu krásu,
i tuha básníkova pera.

R: Mysl má zmatená,
jak o kameny rozbíjející se vlny,
na střepy rozbitá,
barevná klubka bavlny.

Srdce na dlani v prach se drolí,
nechejte je zhynout pýchou,
křehké je, zasypáno solí,
ladící s tesknou písní tichou.

Duše uvězněna v těle lidském,
po volnosti touží – prchá.
stále se ztrácí ve světě cynickém,
kde život sám je mrcha.

R: Mysl má zmatená,
jak o kameny rozbíjející se vlny,
na střepy rozbitá,
barevná klubka bavlny.