V povětrnostech

Když na tvář slunci kreslívali ruměnce
a vzduch v něm procházel se po rynkách,
to začal běh světa a jeho existence
záviset na povětrnostních podmínkách…

Snad byla to výrazná síla závětří,
co po drobných kouscích nás utvářela,
nejdřív z nejistých čar dvou, pak ze tří,
až do tisíců kapek horce vyvřela…

Ostrými křivkami krájela všechno v půl
a utichnutím vyhlazovala tkáň v zaoblení,
asi proto občas někdo chová se jak vůl
než pohlédne do vlastního odrazu zrcadlení…

Svými frontami odnášela mysl v písku dun
a ukládala do spár jen tak pro nic za nic,
když dávají se její přímé kroky na posun,
snad naše nálady určují ty sledy vánic…

Snad každý jsme jak větrů bezklíčová osnova,
jež v klidu si oddychuje a do mračen pak houká,
občas jsme neumlčitelní, občas zas bez slova,
jak vítr, co bolístky rozvíří a jindy pofouká…