Houpající podpalubí

Slané vlnky pleskají o přídě loděnic,
jedna za druhou se po schůdkách vlívá,
kolíbe a zahrává do rámů okenic,
jaký jen poklad se v podpalubí skrývá…

Možná jen výšiny bláznivých vzletů
v protkaných záhybech křehkých šídel,
když jedinci odlepují se od zemských hřbetů
a láska vpíjí se do úchytů kormidel…

Možná jen dým, co horké slzy rozpouští
a pára, jež mezi ně snaží se vnést,
když bytost plete se do vlastních houští
a smutek taje do záchranných kruhů a vest…

Možná jen štěstí rozsypané do zpěněných vírů,
co v jasech rozzařuje korálky zřítelnic,
když šťastní se třpytíme víc než špičky safírů
a smích rezonuje v tyčích napnutých plachetnic…

Tak se směj a miluj do všech rozsahů,
i plakej v ustupujících přívalech,
vzlétni mezi křídla těch orlích tahů,
i choď po zemi a zašívej jiným steh…

A plav stále dál, přes pouště i přes túje,
že ani sucho, ani voda Tě nezahubí,
až tam, kde moře k nebesům graduje,
jen tiše pluj, v citů houpajícím podpalubí…