O vnitřním umírání

Ve volném verši vám povím,
jaké to je vnitřně umírat…

Ten pocit, kdy se duše,
nebo aspoň něco, co tak zvou,
roztříští na tisíc kousků,
nebo možná na milion…
A ty kousky pomalu padají k zemi,
plují vzduchem jako peříčka,
ale přitom se nemohou vznést zpět nahoru
jako to dělají právě pírka,
když do nich jen lehce foukne větřík.
Můžete dýchat, jak chcete.
Ale ony padají k zemi jako tunové balvany
a
prořezávají vzdušné proudy,
které vytvořilo tornádo ve vašem bytě.
Třou se o sebe a ta chvíle je nekonečně dlouhá.
Snažíte se je chytit,
říkáte si, že teď,
ano teď, už to určitě zvládnete.
Ale nezvládnete nic.
Kousky vaší duše,
nebo čehosi, co tak jiní zvou,
pořád padají k zemi
a kloužou vám mezi prsty.
Až nakonec klečíte na kolenou
a s hlavou v dlaních čekáte,
až spadnou dolů.
Lžete, že pak s tím něco uděláte.
Pak to přece půjde.
Jenže přijde chvíle,
kdy ty drobné střípky
opravdu leží na zemi.
A vy pořád nemůžete nic udělat.
Snažíte se je sesbírat.
Jeden po druhém.
Berete je mezi prsty
a něžně, aniž byste na nich zanechali otisky,
svých nechutně špinavých prstů,
je házíte do ošatky vedle svých snů,
které se s tím, co zvou duše,
rozbily také.
Počítáte, jenže kousky pořád chybí.
Jsou jako neviditelné,
mizí vám před očima.
Ale nevadí – celou dlaní přejíždíte po koberci
a říkáte, že až ty střípky ucítíte, seberete je
a dáte do ošatky, k těm ostatním kouskům a rozbitým snům.
A podaří se vám to. Konečně.
Až na to, že i ty nejmenší střípky jsou ostré.
A jsou zapíchnuté ve vaší zakrvácené dlani.
Pořezali jste se. Pořezaly vás.
I to přežijete.
Vytrháváte si kousky své duše,
nebo toho, co tak zvou,
a s bolestí je házíte do košíku.
Vaše krev obklopila vaše sny.
A vás to bolí.
Ale ne tak, jako vnitřní umírání.
Ne tolik, jako pocit, že vaše duše,
nebo to, co kdosi nazval právě tak,
je roztříštěná na milion kousků
a válí se po koberci.
Šťastně stojíte se zakrvácenou ošatkou v rukou
a smějete se.
Snažíte se duši složit zpátky,
jenže – pár kousků chybí.
Musely zůstat někde na koberci.
Začíná to znovu.
Padáte na kolena
a s hlavou v dlaních
pátráte po posledních kouscích,
které nikde nejsou.
Zmizely.
A vy jste – stejně jako my –
vnitřně umřeli.

Proč se vlastně s duší tolik nadělá?