Vražedné psaní

Jednoho dne jsem vstala
a uvědomila si strašnou věc -
vždyť já vůbec neumím psát.
A tak jsem vyhodila pera,
roztrhala popsané papíry
a raději i ty nepopsané,
spálila jsem knihy
a zničila úplně všechno,
co by mi mohlo připomínat
můj starý život a tu velkou lež,
že jsem spisovatelka…

Jenže pak jsem vyhlédla z okna
a svět byl tak nesnesitelně prázdný.
Ve starém kabátě a bez bot jsem vyběhla
na ulici a šla.
Netušila jsem kam.
Vše bylo divné – šedé a v mlze.
Na ulici nebyli žádní lidé, psi ani krysy.
Byla jsem tam jen já a kráčela jsem
po temné silnici, která vedla kdovíkam.
Nikdo tam nebyl,
nikdo se mnou nemluvil,
nikdo mě nemohl zastavit.
Byla jsem tam jen já a hrozná zima.
Tušila jsem, že se řídím do záhuby.
Věděla jsem, že se něco děje.
Křičela o pomoc do prázdných a tichých ulic.
Nic.
Nohy mě vedly dál až na kraj propasti,
která na mě zuřivě cenila zuby
na konci silnice.
Zbýval už jen jeden krok
a já ho udělala.
Padala jsem dolů a nořila se hlouběji
do popsaných i bílých papírů,
které mě chtěly utopit
a byla probodávána hroty
vyhozených per,
která místo inkoustu byla napuštěna mou krví…

Se smrtelným potem na čele jsem se probudila
a zjistila, že to byla jenom noční můra…
Vstala jsem a řekla si, že už radši nikdy nebudu psát.
Nebo to snad mělo být naopak?