Loď z vodovodu

V mém životě byl oceán
uplakaných rán.
Bylo v něm jen moře
s podvodnými vílami
oděnými spoře.
a se slanými slzami.
Přívalové deště
i ty v něm byly.
Když splíny se mnou ještě
ráno kafe pily.
Až pak jednou večer,
vodovodem připlula loď
nádherná
a snědý temný beduín řekl:Jen pojď.
Já nevěrná
svým vodním světům.
Svolná k výletům.
Neváhala ani chvilku
a jen v kraťasech a tílku.
Vyrazila poznávat pískové duny
kamsi na dalekou poušť.
Abych za světla dálné luny
zapomněla na tu spoušť
vodovodní.
Co den po dni
stékala mi zpod víček…