Tušení

Jsou to poslední slova, však mají váhu.
Ti z Vás, co se bojí o své posty, slávu,
bohatství a moc,
věřte, že temnota je velmi, velmi dlouhá noc.
A Vy, co myslíte a víte, kdo je v právu,
a neznáte, co má cenu, ztrácíte se v davu.

Radujte se Vy, co jste mě milovali,
tolik jste pro mě udělali a mnohého se vzdali.
Snad jednou setkáme se v dáli,
utli mi hlavu, když jsme u jednoho stolu sedávali.

Utíkejte krysy, utíkejte lidé, co zbyde?!
Zlomili jste srdce, zlomila se lodní hřídel.
Bojí se, i já mám strach, zítra zemřu na cestách.
Ta smrt je pro Vás, moji drazí, sportka se sází bez nesnází.
Člověk má cenu, co se váží.

Prý o co mi jde... já sama nevím, nakolik cení moji smrt?
Třeba si myslí, jenom trp, brzy rozsápe Tě chrt.
Jen žádné slzy, co naplňují moře,
člověk byl z LÁSKY pro radost stvořen.

Zdá se, že hoře nepomine a bude stále hůř,
čistí se diamant, i TY se brus.
Můj milovaný, musela jsem, však TY víš,
jistě mi porozumíš, jistě pochopíš.

Rodino, blízcí, přátelé, dnes sešli jste se v kostele.
Průvan dnes sfoukne bílé svíce, chtěli jste přece zázraky.
Tak proč ta nejistota, proč ty rozpaky.
Eli čte má poslední slova a ukládá mě v zemi,
té, co nás živí, jí buďme podrobeni.

Brazílie se nekoná, žádné pralesy a vodopády,
jsme mlčící otroci pro teď a tady.
Mějte se rádi!
A ještě Tobě, milovaný ELI,
jednou, věř mi, budem celí.
Až propustí nás z citadely.