Kritická báseň

Každá kapka krve v těle
zasychává a tuhne do ocele.
Ruka od krve zůstává neumyta
a nad vším vládne iracionalita.
Děti jenž hladem umírají,
pokusy, války a masakry,
vraždy, které se netrestají,
a v srdcích jen ledové kry.

Každá kapka krve v těle
drogami plní se ať je skvěle.
Ruka od krve další krví se třísní,
a utichají stovky smutečních písní.
Radujeme se, to by se nemělo,
na vzdálené zločiny se již zapomnělo,
zvony se z toho děsu kývají,
děti do hrobů se ukrývají.

Ruka se od krve krví umývá,
a jedna strana mince září,
druhá v zákrytu se ukrývá,
věci jsou každá dvojích tváří.
To dobré na povrchu každý vidí,
to druhé, ale nechce vidět,
že každým nákupem zabíjí lidi
za to by se i člověk musel stydět.

Každá kapka krve v těle
ztuhla a v náručí držené dítě,
hodíš teď do rukou smrti směle,
však jeho křik se již nepustí tě.

"Lidstvo je jako vysoký strom,
jeden ze zázraků krásných,
nelze ho zlikvidovat krom
tíhy jeho větví vlastních.
Ty větve je třeba odstranit,
neb v růstu do výše mu brání,
je třeba kmen zdravý nezranit,
by mohl se zvednout pro létání."

Do větví se na rozkaz pustily,
veškeré krysy na stromu,
z větví zůstaly pahýly
štěstí to nepřineslo nikomu,
z otisků od zubů krys
vytéká nyní odporný hnis,
neboť bez listů strom umírá
z milosti setne ho sekyra.