Myšlenky blázna, zoufalství, smutku a bolesti I.

Sedím tu sám,
nic tu nemám.
Na chodbách doktoři běhají,
prášky mne stále dopují.

Úzkost mne svírá víc,
nemám tu zhola nic.
Na chodbách doktoři běhají,
život má rub a líc.

V blázinci sedím,
a z okna hledím.
Na chodbách doktoři běhají,
ptáci na nebi létají.

Volnost jim závidím,
víc však v tom nevidím.
Na chodbách doktoři běhají,
ať už mne v klidu nechají!

Prášky mne dopují,
svých chyb však lituji.
Nemohu jak utéct ven,
zdá se mi však o tom sen.

Nejhorší na světě jsou však ty chyby,
když člověk vyřkne z úst: "Ach, kdyby, kdyby.."

Nikdo tu nelení,
ničeho si necení.

Inu má milá,
měla tu čest.
Mraky v náručí nést.

Tak jako na nebi ptáci létají,
letěla ona ze skály, potají!

Však přišlo se na to,
ani nevím jak.
Asi to mám za to,
že neumím lhát.

Vždyť volnosti jsem ji dopřát chtěl,
jako ptáček, jsem pak uletěl.

Když spadla k potoku,
prý ještě žila.
Pak už jen měsíce,
mrtvá tam hnila.

Teď jsem však v blázinci zavřený,
mohu jen pokrčit rameny.

Čekám jen na známou,
ve tmavém oděnou,
s kůží nabělenou,
a kosou na ramenou.

Zde se ji mnozí,
urputně bojí.
Však pro mne ta návštěva,
za ten čin stojí...