Souboj milenců (ve službách pánů)

Oba jsme podobní si a přitom téměř protiklady,
jak temnota a stín si můžem připadati tady
Oba se milujem až k věčné nenávisti,
oba jsme nečistí a přitom téměř čistí.

Každý z nás sloužíme jinému pánu,
a ti nám zadali utkat se k ránu.
V kruzích se navzájem obházet snažíme, trhajíc ze sebe kousíčky víry,
v očích mám bolest, žár, lítost a nepokoj, proč zrovna s tebou mám měřit své síly?

Vzdálení všemu, co není nám vzdálené, naproti sobě, jak půlnoc a jas,
kdo by nás mohl byť na chvíli poznat blíž, jestli ne právě vždy ten druhý z nás?
Můj pán mě se vztekem vyzívá k útoku, do srdce jeho hlas vrývá se jako nůž,
není mi z toho moc zrovínka do skoku, modlím se, aby jsi zabil mne už.

Snad svedeš zde to, co já tentokrát nesvedu,
první z mých bitev, v níž nebudu vítěz,
poprvé zklamu a k prohře se přivedu,
klidně mou hlavu pak pánům svým přines.

…neboť vím, že kdybych já tebe zabila,
můj život už stejně by postrádal cenu.
Skloněná, čekám tvou poslední ránu,
musíš přec poslechnout rozkazu pánů.