VENDETA

Meče se lámaly, bylo jich mnoho,

z hlubokých ran vytékal život,

zlostné oči dál pátraly, koho teď, koho?

Proč zabít jen, je k tomu důvod?


Myšlení ovládá jen vztek a zlost,

pomsta je od pána dar,

úleva, když slyší jak láme se kost,

miluje bitevní hluk a var.


Ač zmožen ta msta žene ho dál,

je rozezlen na nejvyšší míru,

každý ze soků se teď reka bál,

měl velkou moc, moc a svou víru.


Z rány na boku, vytéká krev proudem,

jeho běsnění tím však nekončí,

on jejich je katem, jejich je soudem,

každý z nich ke smrti vykročí.


Pak náhle zastavil, zrakem přehlížel zkázu

najednou sám tady byl,

kolem jen mrtvo, děs, smrt, kde najít spásu?

Ohlédl se dozadu, jaký život žil.


Pozvedl zrak, nějak kalný, pozvedl k mrakům,

teď i v triumfu cítil velkou slabost.

Co jen to spáchal? Proč vraždil? Jak utéct mrtvým zrakům?

Ve vendetě duše nenašla radost.


Z boku dál vytéká přerudá krev,

z očí se najednou koulí slzy,

z hrdla vydral se bezmocný řev,

teď musí odejít, přijde to brzy.


Rozhodnut, obrátil ostrou čepel k tělu,

druhou rukou otřel slzu z tváře,

pak bodl, ach bolest je krátká neboj se věru,

teď už jen světlo, vzdálená záře.