Skrz

Skrz temnotu,
kroužící jak racek nad mořem,
probíhám já nocí,
jako slunce letním dnem.

Tikající hodinky,
na mé ruce leží.
Jejich ručičky,
jsou nejvyšší z vysokých věží.

Modlím se k ránům,
k nocím ospalým.
A čas běží,
více než mě, lidem pomalým.

Chtějí utéct,
Zanořit se do peřin
Mohou však jen brečet,
odpočítávat poslední z těch vteřin.

Tak to vidí oni,
skrze měsíční sklo,
mohou však novou vůli zrodit,
aby jim však v krku nevyschlo.

Bojí se bojí,
o své jistoty nezdařilé,
o své půvaby rozmařilé,
o svou krásu prodejnou,
o svou mysl proradnou.

Skrze svá těla,
nastražují druhým děla,
co vypálit přímý zásah umí,
a spálí vše, co se pod srdcem tulí.

Skrze měsíční sklo,
ukazují druhým své prohnilé dno,
které je pro nás k pláči,
které nám nahání husí kůži,
nejsme vaši spoluhráči,
jsme ti, kterým ti odporní za svůj život dluží.