Křičím

Křičím! Chce se mi spíš brečet
utíkat chodbou a zmačkat svoje papírové sny
protože jsem moc zranitelná
protože se bojím bolesti
protože se bojím, že se budu bát
v přeslazeném podzimu mě opouští naděje
a já už dál nechci děkovat za bolest

Měla jsem sny, skutečné sny
tak krásné, že člověk nedýchá, aby je nevyplašil
tak krásné, že je jasné, že spím
a zčistajasna se rozbijí jako skleněná váza
roztříští se o tvrdou zem
kde jsem já? A kde jsou oni?
Kde jsme my lidé??

Nemohu děkovat za naději, protože nevěřím
nemám sebe ani nikoho jiného
jsem sama v Mléčné dráze
a není tu jiný autodrom
protože je všechno jako cukrátko, ale uvnitř to hnije
a já se na tom nechci podílet
mám křičet?

Křičím! Déšť rozpouští mé smutky
padají po tvářích večernic z mých krásných knih
kde stačilo sebrat sílu jít dál
kde se věřilo na lásku, přátelství a odvahu
kde se lidé nebáli mluvit o tom, co si myslí
kde jedna hora dovedla zničit zlo
spolu s vytrvalým putováním a odříkáním
ptám se, kde to je dnes?

Odpovědí mi je pobavený smích dnešní doby
A já chci jen křičet...
Křičím!